Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
REVOCATION svým zatím posledním albem přesvědčili. „Deathless“ je plné všeho možného od technického death metalu, sólových melodických vyhrávek a hutných sekanic až po odlehčující pasáže, které jakoby vypadly z francouzského groovemetalového kolosu GOJIRA nebo dokonce i z Devina TOWNSENDA z doby, kdy ještě měl hřívu. I přes tak různorodé žánrové ingredience působí album sevřeně a kompaktně. Pokud něco REVOCATION umí naprosto bravurně, je to právě velmi přirozené míchání různých odnoží extrémního metalu v jeden smysluplný celek, který nenudí, ale současně nepůsobí v žádném ohledu přeplácaně. Je u nich cítit velký obbdiv k devadesátkové klasice a to od naspeedovaného thrash metalu, až po technický death metal, svým skladbám ale současně dávají jiskřivou novou fazónu, takže si přijdou na své jak milovníci oldschoolu, tak modernisté.
„Deathless“ dokázalo v mých uších překročit i jednu hranici. Tou jsou melodické vokály, které u podobných spolků nesu většinou s velkou nelibostí. To, jak jsou aranžovány a s jakou barvou předkládány, prostě a jednoduše sedí a já nemůžu říct ani popel. REVOCATION dokázali opět přijít s barevnou technickou nahrávkou, která v rámci death metalu nebude nudit. Má potřebný tah na branku, řezavost a spoustu nápadů z různých šuplat extrémní metalové hudby.
8,5 / 10
The Outer Ones (2018)
Great Is Our Sin (2016)
Deathless (2014)
Revocation (2013)
The Hive (SP) (2013)
Teratogenesis (EP) (2012)
Label Showcase - Relapse Records (split) (2012)
Chaos Of Forms (2011)
Pull The Plug (SP) (2011)
Existence Is Futile (2009)
Empire Of The Obscene (2008)
Summon The Spawn (EP) (2006)
Datum vydání: Úterý, 14. října 2014
Vydavatel: Metal Blade
Stopáž: 48:31
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
